Nejdivočejší jízda našeho života - džungle rally

Změna plánu
Po dvou týdnech v Samaipatě nás zastihla zpráva, že Tysonův táta je na jednotce intenzivní péče. Dostal nemoc Legionářů, což je bakteriální onemocnění postihující plíce (pneumonie), ale i srdce
játra, ledviny a svalový systém. Při těžším průběhu dochází k selhání organismu.
Bakterie se vyskytuje hlavně ve vodě a může se přenášet vzduchem např. klimatizací, aerosolem ve společných koupelnách apod.

Rozhodnutí bylo rychlé, za dva dny letíme do Kanady. Nejrychlejší letenku, poměr datum a cena, jsme našli ze Santa Cruz přes Miami do Toronta. Santa Cruz je zhruba 1 a půl milionové město v Bolívii vzdálené jen 125 kilometrů, ale cesta mikrobusem může trvat tři až čtyři hodiny.

Loučení
Kola jsme v té době měli v servisu, i když už byl dle domluvy čas vyzvednutí, mechanik se neozýval. Naše Black Ridery bychom stejně nechali v Bolívii, ale dobrých nosičů a pohodlných sedátek není nikdy dost...nevadí, budou další...
Po Samaipatě jsme měli domluvenou práci pro jednu neziskovou organizaci přímo v džungli, kterou jsme museli zrušit, ale šéfka to pochopila a člověk nikdy neví, třeba se tam ještě někdy potkáme.

Poslední večer jsme se Sandrou a dalšími seděli pod hvězdami venku na terase. Bylo to milé rozloučení. Šli jsme brzy spát.

Zablokovaná cesta 
V Samaipatě není autobusové nádraží, ale soukromí dopravci. Mikrobus jezdí co hodinu, ale minimálně musí vyjíždět se třemi pasažéry. Sandra slyšela od jednoho taxikáře, že se opět možná chystá stávka a zablokování této jediné cesty do Santa Cruz nespokojenými pracovníky tabákové společnosti Mairana. Když jsme přijížděli poprvé do Samaipaty, cesta byla zablokovaná týden. Nikdo se nedostal tam, ani zpět. Ruta 7 je jediná možnost. Kolem dokola je už jen džungle, hory a bahno.
Proto jsme se dohodli vyjet dříve, prvním mikrobusem už ve čtyři ráno a mít tak rezervu dvou dnů v Santa Cruz.

Jediná cesta do Santa Cruz 

Když jsem byla zařizovat mikrobus, v kanceláři posedávalo asi pět taxikářů. Třikrát jsem se zeptala, jestli opravdu ví, že nebude cesta zablokovaná, jestli něco neslyšeli, všichni odkývali, že ne, že určitě nebude. Tak jo, holt hasta manana.

Přicházíme na náměstí k mikrobusům dvacet minut před čtvrtou. Vítá nás rozespalý taxikář, platíme za tři lidi a vyjíždíme. Cena do Santa Cruz na jednoho je cca 80 korun, takže to je ještě v pohodě :-). Cestou z města nabíráme další tři pasažéry. Pomalu se uvelebuji na sedačku, pozoruji zhasínající hvězdy, když v tom řidič zastaví. Koukám před sebe a vidím jen nekonečnou kolonu aut, tiráků, autobusů a záplavu červených světel táhnoucích se někde do dálky. V tu chvíli mi hlavou proběhne jediné - stávka. S Tysonem se na sebe jen podíváme...

Náš řidič se pokouší dostat dopředu. Pár desítek metrů popojedeme, ale zůstáváme v blokádě dalších aut. Venku stojí pár chlapů a všichni hodnotí bezvýchodnou situaci....Po pár minutách se otáčíme směrem k náměstí v Samaipatě. Všechny tři pasažéry řidič vysadí, tam, kde je nabral. Přijíždíme k náměstí, kde už stojí další mikrobusy.Venku je stále tma a chladno. Řidič nás nechává v autě spát s tím, že to zkusíme znova tak za dvě hodiny.

Nejdivočejší jízda života
Asi po půl hodině mě vzbudil hluk, venku se baví tři taxikáři, všichni něco odkývají a nadšeně sedají do aut. Náš řidič nám vysvětluje, že je tady ještě jedna cesta, cesta vodovodu. Je to prý jediná možnost, jestli se chceme dostat v nejbližších dnech do Santa Cruz.
Venku začíná svítat, vyjíždíme v koloně tří mikrobusů do džungle.

Cesta mi připomíná tak trochu horskou dráhu. Náš řidič je zkušený, fakt profík, na uklidněnou nám sděluje, že jezdil rally :-). Před námi je jeho kolega, který už tak moc zkušený není a je trochu nervózní, což schovává za svůj macho přístup. V duchu je ale oba obdivuji, já bych asi zůstala trčet hned na prvním kopci, nebo bych to najela do bahna....Na většině místech není žádný prostor na otočení, takže když zapadne jedno auto, další za ním končí také. Ale jedeme dál. Občas pomáháme tlačit auto před námi a náš řidič ho potom ještě z okýnka naviguje....Kopce mají tak 80°. Sedáme si s Tysonem pro lepší vyvážení úplně dozadu. Je to adrenalin. V jedné části se střetáváme s protijedoucími auty. Jsou to vytuněné 4x4 (teď už tedy chápu, proč jsou tak populární), trochu to trvá, ale naštěstí se potkáváme v úseku, kde se dá počkat bokem. Celá tato spanilá jízda trvá asi hodinu a půl. Najednou se kolem nás objevuje pár domů a vyjíždíme na původní Rutu 7. Juchuuu. Křičíme všichni radostí a v tom se před námi objevuje asi 30 lidí, kteří se derou do mikrobusů. Všichni se chtějí dostat do Santa Cruz. Je to šílená podívaná.....Všichni mají plno tašek, věcí, dětí, zvířat.....v mikrobusu s kapacitou 8 lidí  najednou během minuty sedí 12 plus dvě malé děti.

A hura do Santa Cruz

Vyjíždíme. S Tysonem se na sebe usmíváme, i když na sebe přes všechny ty věci moc nevidíme. Oběma se nám ulevilo.
Po třech dalších hodinách nádhernou cestou lemující park Amboro přijíždíme do tropické Santa Cruz.
P.S. O stávce psali druhý den v novinách. Jedno auto se při pokusu objet zátarasy zřítilo. Stávka probíhala i v den, kdy už jsme byli na letišti.....Měli jsme kliku.