Samaipata - k vodopádu chybějícím na mapách



Po Sucre jsme se rozhodli vydat do Samaipaty. Toto zelené město se nachází na hranici obrovitého národního parku Amboró a pokud máte namířeno do Santa Cruz, nemůžete ho minout. V
Samaipatě našlo svůj druhý domov více než 20 národností.

My jsme zde strávili dva týdny, kdy jsme pomáhali v jednom Art Café. Byla to skvělá příležitost, jak poznat místní, procvičit španělštinu a podívat se po okolí. Tady jeden tip na cyklovýlet, případně se dá zaplatit ze Samaipaty k vodopádům i taxík, který na Vás může počkat, nebo pro Vás přijet třeba následující den.

Autobusy zde vůbec nejezdí, aut po cestě moc nepotkáte. Bohužel tato cesta není vyznačena na Google Maps, ale pro navigaci, je to cesta, kterou se jde směrem k Refugio. Poté pokračujete stále rovně, jediná zatáčka je u cedule asi po prvních deseti kilometrech, kde se dáte doprava.
Pokud se vydáte na vlastní pěst, doporučuji cestu ještě zkonzultovat s nějakým taxikářem stojícím na náměsti v Samaipatě, pro sichr :-).

Za vodopádem 

Klasika, naložili jsme kola a vydali se na cestu.
Ze Samaipaty to je  45 km, ale cesta je hodně kopcovitá. Jakože HODNĚ kopcovitá :-). Radši jsme nabalili jídlo a vodu na dva dny. Ale v San Juanu je malá tienda, kde jsme doplnili zásoby.
San Juan je pidi vesnička, kde se toho moc neděje, takže jsme působili jako taková menší atrakce. Lidi většinou otevírají okna, dveře a pokoutně se na nás koukají.
Před obchodem si k nám přisednul Pablo, 80 letý starousedlík, který nám povyprávěl o poli, dobytku....Už rok žije sám. Byl takový zenový, potom jsme jen vedle sebe seděli v tichu.
Když jsme se vraceli druhý den zpět, otevřel dveře, vyšel ven a zase si k nám přisedl. Bylo to takové milé gesto.

Tyson and Pablo

San Juan - ani prase neštěkne

Náš cíl byl vodopád, ukrývající se někde za třemi údolími. Je to nádherná cesta, s úchvatnými výhledy, byla to taková odměna po tom všem úsilí a námahy do kopců. Někde za první půlkou Tysonovi upadla kazeta z kola, takže zbytek cesty kolobežkoval, ale v této formě, prudký kopec nahoru, prudký kopec dolů, to vlastně ani nevadilo :-)

Poslední rozloučení s kazetou

Ty výhledy

Už se začínalo smrákat a já si říkala, že už to musí někde být. Cestou jsme potkali jen pár venkovnů, takovou krásnou stařenku, ale ta nás moc nepotěšila, když úkazala svou paží někde do dálky, tak jsme pochopili, že to ještě není úplně za rohem. Ale nakonec jsme to našli, vodopád a před ním ideální místo pro naše hamaky a stan.

Oblíbená část dne :-)

Měla jsem sto chutí skočit do vodopádu. Celý den pražilo slunce, ale nebyla jsem ještě úplně fit po viróze, takže jsem se jen opláchla, ale i to stačilo. Když se setmělo, tak jsme rozdělali oheň, lehli do hamak a jen tak odpočívali. Večeře klasika - sardines and beans - sardinky s fazolemi. :-) V noci se celý les rozsvítil, všude kolem lítaly světlušky, to bylo kouzelné. Rozsvěcovaly se a zase zhasínaly. Kolem úplné ticho, jen někde v dálce hučel vodopád.